KINO STŘELNICE

Připravujeme na červenec 2001

10. - 14. července 2001 proběhne repríza filmu “Tmavomodrý svět”, zároveň je připravována beseda a autogramiáda s přislíbenou účastí Ondřeje Vetchého, Jana Svěráka a snad i Zdeňka Svěráka. Besedu připravuje KHL za podpory MěÚ J. Hradec.

EXPEDICE ZWOLLE 2000 (V. část)

aneb: “mordparta” opět na cestách

O samotném leteckém dni v La Ferté Alais by bylo možné napsat několik samostatných dílů tohoto seriálu. Přesto jsem si vědom, že bych vám ho ani tak nedokázal bez opomenutí něčeho zajímavého výstižně vylíčit. Jste-li však fandové historie letectví a budete-li mít možnost, neváhejte a vydejte se na tuto show. Francouzi jí pořádají každoročně na počátku června a znám několik českých lidí, kteří tam jezdí nepřetržitě již několik let. Jistě však ví, proč se neustále vrací …

Jen si to vezměte. Je asi dvě hodiny před oficiálním začátkem akce. Přijdete mezi prvními návštěvníky na “běžné” travnaté letiště s řadou hangárů a nikde nic není. Ani letadla, ani pořadatelský šum, dokonce ani očekáva-né davy fandů aviatiky. Když ještě ke všemu před tím absolvujete noc v dešti sedící namačkaní v automobilu, věřte mi, že nálada ani v té nejlepší partě kamarádů není z nejlepších. Po chvíli dokonce slyšíte narůstající reptání svých kolegů, už se k nim i sám polohlasně přidáváte a právě v tom okamžiku je všechno zcela jiné. Jako mávnutím pomyslného pohádkového proutku se z ničeho nic začnou otevírat hangáry a z nich díky organizačně “promakanému” systému vytahují určení pořadatelé jeden unikátní stroj za druhým. Sem se proto hodil jeden léty otřepaný slogan: “Tady jsou poznat léta dřiny a odříkání!”.

Jenomže jako divák této “atrakce” pak zase nevíte co dříve. Fotografovat, natáčet nebo jen udiveně zírat. Zkuste však zůstat klidní, když vám téměř na dosah ruky přejíždějí desítky nejrůznějších letounů z rozmezí let 1900 až 2000. Já osobně patřil k těm, kteří poprvé viděli v akci několik verzí Fokkerů, Nieuportů, Spadů, ale i starého dobrého Blériota, Bregueta a celou řadu dalších. Také arzenál druhoválečných strojů nebyl o nic pozadu. Měli zde mimo jiné letouny Spitfire a Mustang, osm Texanů, skupinu cvičných dvouplošníků Tiger Moth, létající pevnost Flying Fortress B-17, představili slavnou Dakotu C-47 i její německý protějšek “tetičku” Junkers JU-52. A co stálo na zemi, bylo pochopitelně během programu od 10 do 18 hodin také ve vzduchu. První “skoky” průkopníku letectví oproti špičkové akrobacii na nejmodernějších sportovních strojích. Početné vzdušné souboje z francouzsko německé fronty z let 1914 až 1918, boje nad invazní Normandií v roce 1944, paravýsadek v Korejské válce a podobně. Vše bylo maximálně umocněno díky přispění profesionální zvukové techniky a pyrotechnických efektů. Vrcholnou lahůdku si však pořadatelé schovali až na absolutní závěr. Vytvořili totiž dvoučlennou sestavu z  německého stíhacího letounu Fokker E III z I. světové války letícího maximální rychlostí a plně brzdícího nejmodernějšího francouzského stíhací stroje Mirage 2000. Zvítězil Fokker, který letounu Mirage “uletěl”. Na vlastní oči jsme tak viděli skutečné snoubení historie a současnosti. Byl to velkolepý zážitek, který sledovalo přinejmenším třicet tisíc diváků.

Z pohledu našeho klubu bylo důležité, že jsme se zde ve smluveném čase od 12 do 16 ho-din setkali s řadou zástupců letecko-historických skupin z nejrůznějších míst ve Francii, Belgii a Anglii. Některé jsme znali z již dřívější vzájemné korespondence, pro některé jsme však jako Klub historie letectví z Jindřichova Hradce v České republice, jediní účastníci z naší vlasti, byli přítomností na této akci velkým (a doufám, že i milým) překvapením. Šlo sice jen těžko skloubit program setkání klubů a letecký den tak, abychom něco někde trochu nešidili, ale celkový výsledek i dojem z celodenního programu v La Ferté Alais pro nás byl více než pozitivní.

Jako všechno pěkné, také tato akce nám utekla příliš rychle. Když jsme se pak vrátili k našemu vozu, který byl od předešlé noci protekčně zaparkován na jedné “hlídané” louce nedaleko letiště, bylo již téměř sedm hodin večer. Došli jsme ještě jednou poděkovat našim známým francouzským policistům, ti pak zastavili provoz z ostatních parkovišť a přednostně nás nechali vyjet na silnici. Naposled jsme na sebe zamávali a vydali se vstříc dalšímu programu expedice. Naším cílem byl přejezd do oblasti u Cambrai.

Unaveni předcházejícím celodenním programem jsme po necelých třech hodinách jízdy zastavili na příhodném zatravněném parkovišti vybaveném jedním malým dřevěným altánem. Ten se pak stal naší dočasnou kuchyní. Zatímco někteří kolegové připravovali kávu a čaj, další chystali konzervy a chleba. Ostatní šli připravit ležení pod širým nebem. Celty, kari-matky a spacáky. Tentokrát jsme vynechali velkoplošný igelit pro případ deště. S upřímným nadšením jsme si pak dlouho vyprávěli o svých zážitcích z návštěvy La Ferté Alais. Vychut-návali jsme však zároveň pohodlí, které nám oproti předcházející noci v automobilu skýtal tento malebný kout Francie.

Kdo z vás se alespoň okrajově zajímá o dějiny I. světové války, zná jistě velmi dobře lokalitu Cambrai. Ta vstoupila do novodobých dějin především v souvislosti s prvním hromadným nasazením “tajné zbraně” do bojů, které se v jejím nedalekém okolí odehrály od 20. listopadu do 5. prosince 1917. Tehdy totiž Britové proti Němcům poslali v té době nevídanou vojenskou techniku. Tank. Přesněji řečeno, 381 kusů záhadných opancéřovaných monster na pásech, za kterými postupovalo sedm pěších divizí. K útoku došlo na patnácti-mílovém úseku fronty mezi Moeuvres a Banteux. První okamžiky bitvy přinesly úspěch britským vojákům. Ještě před koncem prvního dne však bylo 179 tanků mimo provoz. Němci pak postupně převzali iniciativu na celém frontovém úseku. Když došlo po šestnácti dnech k počítání ztrát, výsledek byl hrozivý. Britové za tuto dobu přišli přibližně o 47.000 mužů, jejich protivník jen o něco méně.

Znalí těchto historických faktů jsme se rozhodli vyzkoušet své štěstí během terénního průzkumu při okraji města Cambrai a nedaleké vesnice Villers-Plovich, lokalit zdejší bývalé frontové linie. Ani ne za půl hodiny jsme již opět seděli v našem automobilu, avšak bohatší o řadu poznatků a zkušeností. Kam jsme se podívali, všude kolem byly hřbitovy plné nekonečných řad bílých kamenných náhrobků. Jako němí svědci těchto událostí zde dodnes zůstávají nespočetné fragmenty vojenké munice běžně se nacházejících na polích či přímo

v terénními úpravami dotčených částech vesnice Villers-Plovich.

Přestože jsme si chvílemi během expedice připadali jako na dostizích, program akce nám jasně velel odpolední přejezd do města Arrasu. Právě to totiž se svým nejbližším okolím neodmyslitelně patří k  tzv. československým válečným lokalitám. Zde byla nasazena čs. jednotka nazvaná Rota Nazdar (vznikla ve Francii 23. srpna 1914). Těžké boje vedené v obla-sti Arras - Berthonval byly počáteční fází ofenzívy francouzské 10. armády. Hlavní úlohu v nich sehrála Marocká divize, jejíž součástí byli i Čechoslováci. Jako průlomová jednotka byl vybrán prapor C cizinecké legie. Ten vyrazil ráno 9. května 1915 po šesti dnech dělostřelecké přípravy a po dělostřeleckém přepadu. Přes početné ztráty byl úspěšný. Podařilo se mu pro-razit 1. německou linii obrany a dobýt kótu 140 vzdálenou 8 km od výchozích pozic. To vše během pouhých dvou hodin bojové operace. Němci však dokonale využili pomalého přísunu záloh protivníka, kterého dokázali řadou protiútoků zatlačit až do původního postavení z rána. Ztráty Marocké divize byly značné. Z Roty Nazdar zahynulo 42 a bylo zraněno 90 mužů. Šťastlivci, kteří přežili bezúhony, byli rozptýleni v jiných jednotkách cizinecké legie. Naše uskupení přestalo po této bitvě existovat. Za necelé sedmiměsíční období bojového nasazení Roty Nazdar totiž byla většina jejích příslušníků vážně zraněna nebo padla. Z původního počtu 600 zůstalo boje schopných pouze 30 osob!

I když od naší expedice uběhl téměř jeden rok, zmíní-li se někde Arras, vždy si vzpomenu na jedno z tamních náměstí. Jmenuje se Československé a je věnováno uctění památky vojá-ků z Roty Nazdar, jakož i významných osobností naší vlasti. Stačí si jen přečíst názvy ulic. Neméně zajímavá je však i loka-lita Mont St. Eloy. Ta se v době zahájení útoku 9. května 1915 stala výchozím postavením Marocké divize. Právě z těchto míst postupovali vojáci čs. roty. Na rozdíl od nás však válečná vřava před osmdesáti pěti lety nedala účastníkům tohoto dramatu možnost rozjímání nad malebností zdejší přírodní scenérie. Nás již zdáli vítaly monumentální rozvaliny kostela, které zde zůstaly stát jako tichý pamětník zmíněných bojů. Kamenné zdi, především torza dvou věží tyčících se k blan-kytně modré obloze se sněhově bílými oblaky. Dnes se zde nedaleko ruin kostela nachází malý vojenský hřbitov. Jeden z jeho památníků připomíná agónii naší první jednotky dobro-volníků ve Francii z období I. světové války, Roty Nazdar.

Naše následující cesta autem nebyla příliš dlouhá. Již po ujetí několika málo kilometrů jsme se totiž dostali do La Targette, kde se nachází největší československý vojenský hřbitov na území Francie. Toto území patří České republice. Obdobně roku 1997 a tehdejší “Expedici Dieppe” jsme u centrálního monumentu položili kytici růží zde pohřbeným 186 čs. vojákům z I. a II. světové války. Příslušníkům Roty Nazdar, pozemních jednotek, obrněné brigády a válečným letcům. S jasně patrnou hořkostí jsme pak provedli dokumentaci hřbitova, který za uplynulé tři roky více než znatelně zpustnul. Všem se nám proto v hlavě promítala jedna stejná otázka: “To je na tom náš národ už tak špatně, že oproti jiným nemá prostředky ani na udržování tohoto svého druhu jediného českého hřbitova ve Francii?”.

(pokračování příště) Vladislav Burian, KHL

Foto 1: La Ferté Alais, kolega Zdeněk Krupička (vpravo) a vedoucí letecko-historické skupiny “8. americké letecké armády” se sídlem ve francouzském Bayeux. /Foto: V. Burian, KHL/

Foto 2: Mont St. Eloy, zde zahájili 9. března 1915 příslušníci Roty Nazdar útok proti německým pozicím. V důsledku velkých ztrát přestala tato naše jednotka existovat. /Foto: F. Šindler, KHL/

NAŠE MĚSTO V PLAMENECH

Před dvěma sty lety, v neděli 19. května roku 1801, byl v Hradci obvyklý výroční trh, jak se odedávna říkalo “první jarmark”. Město bylo plné lidí, místních i venkovských, stánků krytých plachtami, koňských potahů, když tu náhle kolem poledne vyšlehly v domě č.p. 159/ I. kotláře Hiebera, či snad v kuchyni vedlejšího domu 161/ I. se vzňal na plotně rozpouštěný tuk a první ohnivý plamen vylétl nad střechy. Štěpán Claudius, tehdejší kaplan a historik města, vylíčil tuto tragickou událost.

Po tak tragických zkušenostech rozhodlo město zpřísnit protipožární opatření, roku 1805 zakoupilo výkonnou velkou stříkačku, roku 1832 další, r. 1835 byly postaveny pro stříkačky, žebříky a různé hasičské nářadí na břehu malého Vajgaru dvě prostorné “hasičské kolny”, jejichž dloholetou existenci ještě starší Hradečané pamatují. Roku 1819 byl vydán Obecní hasičský řád a jeho dodržování bylo svěřeno obecní policii. Roku 1872 byl v Hradci založen Hasičský sbor s 73 činnými a 29 přispívajícími členy. Při založení hasičského sboru měli dobrovolní bojovníci s ohněm ve své výzbroji onu velkou stříkačku z roku 1838, dvě menší stříkačky čtyřkolové a 3 vozy pro přepravu vody. Roku 1880 byl hasičský sbor rozšířen o 20 mužů vojenského oddílu. Vojenští trubači měli za povinnost v případě požáru troubit na poplach. Roku 1895 město koupilo pro hradecké požárníky moderní parní stříkačku, kterou se hradecký sbor po léta chlubil, naštěstí vždy jen o slavnostních průvodech. Město zřídilo na vhodných místech celkem 35 hydrantů obecního vodovodu, zakoupilo hasičskému sboru 2.159 metrů hadic, různé druhy výsuvných žebříků, vybudovalo sušárny hadic, místo hasičských kolen na vajgarském nábřeží vybudovalo moderní “hasičský dům” v Růžové ulici. Zvláštním opatřením bylo zavedení služby dobrovolných hasičů při divadelních představeních.

*

První velký požár v našem městě Hradci však zaznamenal historik Bohuslav Balbín (*1621 +1688). Před bitvou u Lipan přitáhl k Jindřichovu Hradci Prokop Holý, aby se pomstil vůdci Panské strany Menhartovi z Hradce. Když se mu nepodařilo dobýt města, vypálili jeho lidé kostel sv. Jana, stojící na samých hradbách. Kostel snad vyhořel celý, též i vesnice Nežárka vně městských hradeb, roku 1467 vypálili husité stodoly stojící na Novém městě.

Roku 1603 vyhořela opět hradecká radnice, roku 1607 85 domů, ohněm zahynulo 8 lidí. Veliký požár zničil část města roku 1615, kdy vznikl oheň v ložnici žáků jezuitského semináře, v budově jen nedlouho před tím vystavěné. Zhořela i přilehlá hradecká fara i Jezuitská kolej. Choť Viléma Slavaty Lucie Otylie a její matka Kateřina z Montfortu stály v zděšení na ulici, lomily rukama a proboha, avšak marně, prosily Hradečany, aby pomáhali hasit. Kromě majetku jezuitů padl tehdy za oběť ohni i pivovar, mlýn, 70 domů, uhořelo 13 obyvatel města a 8 chovanců jezuitského semináře.

Když zanedlouho (roku 1618) císařští v čele s generálem Dampierrem chtěli dobýt Hradec, což se jim nezdařilo, vypálili a vyplenili celé Václavské předměstí, od kostela sv. Alžběty až po “Piketu”. Roku 1683 vyhořel opět pivovar a roku 1721 zámek, mlýn a 7 domů v okolí.

O “Božím těle” r. 1773 vyhořelo 47 domů na Vajgarském předměstí a opět zámek. Ohni tehdy podlehlo dokonce i dřevěné stavidlo Vajgaru, z rybníku zbytečně unikající voda způsobila záplavy pod hradem a ve vsích, přiléhajících k Nežárce a prázdný rybník nedal vodu, nutnou k boji s požárem. Historie dokládá, že zámek hořel osm dnů. Odhadní listina škod, uložená v zámeckém archivu, hovoří o škodách ve výši více než 160. 000 zlatých. Za oběť ohni padlo celé třetí nádvoří, tzv. zlatý sál s galerií 85 obrazů českých a římských panovníků, 39 rodinných obrazů, řada komnat s drahocenými podlahami a stropy, zámecké divadlo, nábytek, dveře, schodiště, stropy, španělský sál a II. patro Adamova stavení.

Vypravuje se, že požár zavinil císařský vojín místního dělostřeleckého pluku jménem Nospel, který si sirnou párou bělil hedvábné punčochy a ve spěchu, aby přišel včas do služby, uložil žhavé dřevěné uhlíky pod svou postel. Ač vinen obrovským požárem a škodou, kterou nelze nahradit, byl soudem osvobozen.

Při stručné vzpomínce na některé velké požáry, které proměnily naše město v moře plamenů, přivodily smrt desítek a stovek občanů, přinesly nenahraditelné škody na majetku a historických památkách a cennostech města, nelze opomenout sta, ba několik tisíc, dobrovolných členů protipožárních sborů, kteří se vystřídali v hasičských jednotkách Jindřichova Hradce. Nelze ani přejít bez vzpomínky starostlivost obecních otců o vybavení požárníků, zprvu sice době odpovídající primitivní technikou, žebříkem, sekerkou a dehtovaným džberem.

Nová doba přinesla novou techniku, od ručních stříkaček přešla k parním a motorovým, k výcviku na lezeckých věžích, místo primitivních “hasičských kolen” na nábřeží Vajgaru, dostal hradecký požární sbor roku 1926 vhodné garážovací a shromažďovací prostory v novostavbě v Růžové ulici, odkud zcela nedávno se zkušený již profesionální protipožární sbor města přemístil do moderních prostor, plně odpovídajících svému poslání a této době.

( ah )

Dne 30. 4. 2001 zemřel pan profesor Václav Mikuláš. Celý učitelský život prožil v Jindřichově Hradci, na obchodní akademii. Pan Václav Mikuláš obsáhl svým životem téměř celé minulé století. Narodil se 5. 10. 1905 na Domažlicku a od září roku 1930 žil v Jindřichově Hradci. Zažil zde těžká léta okupace i období po roce 1948, kdy mnozí učitelé nemohli dát své přesvědčení zřetelně najevo. Do penze odešel koncem 60 let. Učil tak, aby žáci svým vlastním rozumem mohli věci hodnotit a nestali se objektem manipulace druhých. Věděl, že příležitost přeje připraveným a proto své žáky připravoval tak, aby se příležitostí mohli chopit a v životě obstát. Formoval generace mladých lidí, kteří na něj nezapomenou. Zpíval v pěveckém sboru Smetana a ve sboru hradeckých oper. A tak jako lidé ještě po létech vzpomínají na krásný zážitek z těchto operních představeních, ponesou si jeho žáci i bývalí kolegové přesvědčení, že bylo krásné kus života prožít vedle pana Václava Mikuláše. Čest jeho památce.

V. Königsmark, místostarosta MěÚ Jindř. Hradec

Okresní asociace SPV v J. Hradci spolu s Městským úřadem v J. Hradci děkují těmto občankám města J. Hradec za jejich dlouholetou a obětavou práci v oblasti tělesné výchovy a blahopřejí k jejich vyznamenání.

Celoživotní kvalitní dobrovolná práce pro tělovýchovu byla oceněna ústředím

ČESKÉ ASOCIACE SPORTU PRO VŠECHNY v Praze

udělením ZLATÉ MEDAILE Dr. Tyrše

za dlouholetou práci na úseku tělovýchovy - cvičitelka od r. 1945, náčelnice a ved. žen (55 let), sekretářka výboru Okresní asociace SPV v J. Hradci, dříve náčelnice OA SPV (40 let), držitelka medaile dr. Tyrše z r. 1996, nositelka řady ocenění a vyznamenání za nácviky spartakiádních skladeb žen v okrese i kraji, za celoživotní aktivní propagování tělovýchovy a sportu, za dlouholeté vedení ženských složek, školení a výchovu nových cvičitelských kádrů i současnou aktivitu v tělovýchovném hnutí (dlouholetá trenérka oddílu sportovní gymnastiky mládeže při TJ Slovan J. Hradec). Nejvyšší morální ocenění dobrovolné práce, kterou vykonává bezplatně a na úkor svého volného času, jí bylo předáno na valné hromadě ústřední České asociace SPV v Praze, dne 5. května 2001.

Celoživotní kvalitní dobrovolná práce pro tělovýchovu byla oceněna ústředím

ČESKÉ ASOCIACE SPORTU PRO VŠECHNY v Praze

udělením MEDAILE Dr. Tyrše

cvičitelce paní ZdenĚ FILÁČKOVÉ z TJ Slovan (odbor SPV) J. Hradec

za dlouholetou svědomitou cvičitelskou práci s mládeží, za nácviky spartakiádních skladeb předškolních dětí, za práci ve výboru odboru SPV v TJ Slovan J. Hradec a Okresní asociaci SPV, za dobrovolnou účast při zajišťování akcí odborem SPV TJ Slovan i Okresní asociace SPV. Jedno z nejvyšších morálních ocenění práce, kterou vykonává bezplatně a na úkor svého volného času jí bylo předáno na valné hromadě Okresní asociace SPV v J. Hradci, dne 26. dubna 2001.

Celoživotní kvalitní dobrovolná práce pro tělovýchovu byla oceněna ústředím

ČESKÉ ASOCIACE SPORTU PRO VŠECHNY v Praze

udělením MEDAILE Dr. Tyrše

cvičitelce paní Věře Tůmové z TJ Slovan (odbor SPV) J. Hradec

za dlouholetou práci cvičitelky kondičního a zdravotního cvičení žen, za současnou práci ve složce předškolní děti, za angažovanost za TJ Slovan na úseku tělovýchovy v městském zastupitelstvu, za dobrovolnou účast při zajišťování akcí odborem SPV TJ Slovan i Okres. asociace SPV. Jedno z nejvyšších morálních ocenění práce, kterou vykonává bezplatně a na úkor svého volného času jí bylo předáno na valné hromadě Okresní asociace SPV v J. Hradci, dne 26. dubna 2001.

Kvalitní dobrovolná práce pro tělovýchovu byla oceněna ústředím

ČESKÉ ASOCIACE SPORTU PRO VŠECHNY v Praze udělením

zlatého odznaku “Vzorný cvičitel”

cvičitelce paní JAROMÍŘE JANNOVÉ z TJ Slovan (odbor SPV) J. Hradec

za dlouholetou zodpovědnou cvičitelskou práci ve složkách žen (26 let), za prosazování nových forem cvičení (zdravotní TV), za účast na akcích pořádaných odborem SPV TJ Slovan i Okresní asociací SPV. (Je držitelkou řady ocenění za nácviky spartakiádních skladeb žen). Jedno z morálních ocenění dobrovolné práce, kterou vykonává bezplatně a na úkor svého volného času, jí bylo předáno na valné hromadě Okresní asociace SPV v J. Hradci, dne 26. dubna 2001.

Kvalitní dobrovolná práce pro tělovýchovu byla oceněna ústředím

ČESKÉ ASOCIACE SPORTU PRO VŠECHNY v Praze udělením

zlatého odznaku “Vzorný cvičitel”

cvičitelce paní MARII JEDLIČKOVÉ z TJ Slovan (odbor SPV) J. Hradec

za dlouholetou zodpovědnou cvičitelskou práci ve složkách žen, rodičů a dětí a nyní předškolních dětí (25 let), za práci ve výboru SPV TJ Slovan, výboru Okresní a Krajské asociace SPV, za aktivní spolupráci při všech akcích odboru SPV TJ Slovan i akcí pořádaných Okresní asociací SPV a za práci lektora při školení cvičitelů IV. Třídy. Jedno z morálních ocenění dobrovolné práce, kterou vykonává bezplatně a na úkor svého volného času, jí bylo předáno na valné hromadě Okresní asociace SPV v J. Hradci, dne 26. dubna 2001.

Kvalitní dobrovolná práce pro tělovýchovu byla oceněna ústředím

ČESKÉ ASOCIACE SPORTU PRO VŠECHNY v Praze udělením

stříbrného odznaku “Vzorný cvičitel”

cvičitelce paní ZLATUŠI KRÁLOVÉ z TJ Slovan (odbor SPV) J. Hradec

za zodpovědnou cvičitelskou práci při vedení žákovských složek, za práci náčelnice v OA SPV pro žákovské složky, kterou vykonávala v letech 1978 - 1992 a náčelnice žen, kterou vykonává od r. 1992 dodnes, za koordinaci práce oddílů v odboru SPV TJ Slovan, J. Hradec a úspěšné zajišťování akcí odboru SPH TJ Slovan i Okresní asociace SPV a za vzornou práci lektora cvičitelů IV. Třídy. Jedno z morálních ocenění dobrovolné práce, kterou vykonává bezplatně a na úkor svého volného času, jí bylo předáno na valné hromadě Okresní asociace SPV v J. Hradci, dne 26. dubna 2001.

Kvalitní dobrovolná práce pro tělovýchovu byla oceněna ústředím

ČESKÉ ASOCIACE SPORTU PRO VŠECHNY v Praze udělením

stříbrného odznaku “Vzorný cvičitel”

cvičitelce paní Janě mráčkové z TJ Slovan (odbor SPV) J. Hradec

Jedno z morálních ocenění dobrovolné práce, kterou vykonává bezplatně a na úkor svého volného času, jí bylo předáno na valné hromadě Okresní asociace SPV v J. Hradci, dne 26. dubna 2001.

“Zlatá medaile dr. Tyrše” - nejvyšší možné ocenění dobrovolné práce, je předáváno na valné hromadě ústředí České asociace SPV v Praze - uděluje se za celoživotní práci osobám oddaným sportu, které tělovýchově zasvětili celý svůj život (bývají to osoby po 70 letech věku a je jich dost, co ještě aktivně mezi námi pracují - pokud už nevedou oddíl, většinou se dnes podílejí jako lektoři a poradci při výchově cvičitelské generace. A protože jsou i mladí duchem, nikdo by jim ty jejich roky nehádal).

Levanduli řadíme do čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) a základ jména najdeme v latinském slově lavare - mýt. Právě v antickém Římě se hojně přidávala do vody ke koupeli a její výluh byl také předchůdcem kolínské vody. Domovinou rostliny je západní oblast Středomoří, hojně se pěstuje zvláště v jižní Francii, ve Španělsku, Itálii, Maďarsku a místy i u nás.

Levandule lékařská je stálezelený aromatický polokeř v rozmezí výšky 20 až 60 cm, lodyhu má přímou, větvenou, s postupujícím stářím na bázi dřevnatí. Listy jsou čárkovitě kopinaté, celokrajné, stříbřitě šedoplstnaté. Drobné květy, sestaveny v lichopřesleny, vytvářejí na koncích větví hustá květenství s modravě šedým kalichem a modrofialovou korunou, kvete od června do srpna.

Levanduli nejlépe vyhovuje teplé a suché místo. Žádá suché, lehčí prostupné vápenité půdy, výslunné otevřené polohy či jižní svahy, chráněné před větry. Nesnese delší zamokření. Upřednostňuje chudší půdy, na příliš výživné půdě vytváří bohaté listy na úkor množství květů. Snáší i kamenité půdy, roste na skalkách. Na záhoně anebo v nádobě ji zajistíme vhodnou drenáž. V těžkých půdách levandule hyne především v zimě. Koncem léta odstraníme odkvetlé stonky a celou rostlinu mírně přistříhneme. Hlubší seříznutí provedeme v březnu až dubnu, podpoří růst nových výhonů a rozkošatí. Levandule s věkem odspodu vyholují, především v nádobách lze po 5 - 6 letech rostliny vyměnit za nové. Rostliny nejčastěji pěstujeme z mladých sazenic, mohou se množit také řízky z jednoletých výhonů na jaře (IV - V) anebo v srpnu. V teplejších polohách roste na vhodném stanovišti velmi dobře a vytváří velké aromatické trsy. V drsnějších oblastech ji na zimu chránáme lehkou prodyšnou přikrývkou, stačí přihrnout listí. Zvláštní ochranu potřebují nádoby, v zimě nesmí promrznout.

Levanduli řadíme mezi léčivé a aromatické rostliny, ale i v okrasné zahradě má nezastupitelné místo. Vynikne v malých skupinách, na sklace či zídce, vytváří zajímavé a husté nízké obruby, lemy pěšinek, je nedílnou součástí zákoutí s bylinkami, patří do starosvětských skupin trvalek, hezky doplňuje růže. Bohaté trsy upoutají i v nejrůznějších nádobách. Stačí drobný pohyb a provoní vzduch, voní listy i květy, a to i v zimě za slunných dnů. Levandule je vhodnou rostlinou pro suchou půdu, na zahradě kvete i při omezené zálivce, vypadá skvěle i ve velmi suchém létě, je nenáročná i s minimálním množstvím vody. Láká motýly.

Levandulová silice se hojně používá ve farmacii a v kosmetickém průmyslu. Levandulový výtažek je po století ceněn pro osvěžující a regenerační účinek. I u nás zažívá nyní svoji renesanci. Suší se celé stonky s vybarvenými, ale nerozvitými poupaty, svázané do otýpek a zavěšené květy dolů na chladnějším vzdušném zastíněném místě.

Několik tipů: zkuste levandulí olemovat zdánlivě strohou příjezdovou cestu anebo vysaďte na slunečné zídce různé odrůdy, které se liší barvou květů od nachové, slézově fialové, po růžovou a bílou.

VZLETEM SOKOLÍM

Běh Terryho Foxe v Jindřichově Hradci

V sobotu 22. září 2001 se v našem městě uskuteční již po čtvrté Běh Terryho Foxe. Dnes se již asi těžko najde v J. Hradci člověk, který by o tomto Běhu a jeho cílech neslyšel, ale i přesto budeme na stránkách Jindřichohradeckého zpravodaje přinášet informace o cílech této humanitární akce. Na úvod se seznámíme se samotným Terry Foxem.

Terry byl mladý Kanaďan, kterému byla v jeho 18 letech amputována noha postižená rakovinou kosti. V bolestech a utrpení, které tento muž prožíval a které viděl u ostatních pacientů, se zrodila touha překonat bezmocnost a podniknout něco, co by napomohlo v boji proti této zákeřné nemoci. Rozhodl se k riskantnímu ale statečnému kroku. Ač byl bez jedné nohy, uzrála v něm myšlenka běžet napříč Kanadou a uspořádat sbírku finančních prostředků na výzkum rakoviny. Po intenzívním tréninku a pečlivé přípravě se 12. dubna 1980 vydal z východního pobřeží kanadské provincie Newfoundland na trať “maratonu naděje”. Za 143 dní uběhl 5565 km, denně absolvoval dávku téměř rovnou délce maratonské tratě. U Thunder Bay v provincii Ontario byl nucen svůj hrdinský maraton ukončit. Rakovina se rozšířila do plic a 28. června 1981 ještě ani ne 23letého Terryho přemohla. Terry Fox se zapsal svým hrdinským činem do srdcí miliónů Kanaďanů a stal se jejich národním hrdinou. Právem lze Terryho nazvat rytířem konce 20. století, neboť statečně bojoval do posledního konce, třebaže věděl, že vede nerovný boj, jenž nemůže nikdy vyhrát…

Zpráva o boji Terryho Foxe s rakovinou a o “maratonu naděje” se velmi rychle rozšířila za hranice Kanady a pronikla i do Evropy. Ihned začaly vznikat Běhy Terryho Foxe, které pokračovaly v tom, co Terry započal. Na těchto akcích se shromažďovaly finanční příspěvky, jejichž 100% šlo na konto určené k výzkumu léčby rakoviny.

1. Běh Terryho Foxe je dobrovolná humanitární akce.

2. Všechny prostředky získané ve jménu Terryho Foxe jsou dle jeho přání věnovány na výzkum rakoviny. Prostředky získané v České republice se shromažďují na kontě Běhu Terryho Foxe s názvem Česká obec sokolská – Běhy Terryho Foxe, číslo účtu: 274375400287/0100 u Komerční banky, Praha 1, majitel účtu – Česká obec sokolská.

3. Běh Terryho Foxe má dvojí účel – získat prostředky na výzkum rakoviny a zároveň předat Terryho poselství dál, především dětem a mladým lidem.

4. Komercionalizace běhu je nepřípustná. Sponzoři nemají mít z podpory běhu žádný komerční prospěch.

5. Náklady na organizaci běhu musí být kryty z jiných prostředků než je výtěžek běhu.

6. Rodina Terryho Foxe má výhradní právo rozhodovat o užití jeho jména.

7. Běh Terryho Foxe je během nesoutěžním.

8. Trať je možno absolvovat jakýmkoli způsobem – chůzí, během, joggingem, na invalidním vozíku, na kole, na kolečkových bruslích, s kočárkem, se psem, - podle vlastních sil.

9. Běhu se může zúčastnit každý bez omezení – občané všech věkových kategorií, od seniorů po novorozence.

10. Pravidelný pohyb podstatnou měrou přispívá k prevenci rakovinných onemocnění. Zdraví každého z nás je z velké části především v našich rukou.

Pokračování v příštím čísle. TJ SOKOL Jindřichův Hradec