KINO STŘELNICE

17. května 2001 vstoupí na plátna našich kin ve 25ti kopiích nejdražší projekt v historii české kinematografie “Tmavomodrý svět” scénáristy Zdeňka Svěráka a reřiséra Jana Svěráka.

Vy, vážení návštěvníci našeho kina, budete patřit mezi první, kteří tento příběh o přátelství, hrdinství, o lásce a také o nespravedlivém nevděku uvidí. Kino Střelnice uvádí tento film ve dnech 17. - 19. května vždy v 17.30 a ve 20.00 hod. Reprízu pak můžete shlédnout v 10ti představeních 10. - 14. července.

SLAVATOVO SRDCE (po 340 letech)

Kdo z vás pozorně sleduje kulturní měsíčník Jindřichohradecký zpravodaj, nenechal si jistě v dubnovém vydání ujít článek Mgr. Stanislavy Novákové ze Státního oblastního archivu v J. Hradci o Adamu Pavlu Slavatovi. Zmíněný text končí poznámkou o uložení srdce tohoto šlechtice “v kostele v Nové Bystřici vlevo od hlavního oltáře”. Právě na tuto informaci bych nyní rád navázal, jelikož jsem měl možnost vidět s odstupem 340 let Slavatovo srdce na vlastní oči.

Když se koncem roku 1996 rozhodla církev pro rozsáhlou rekonstrukci podlah a přízem-ních omítek v kostele sv. Petra a Pavla v Nové Bystřici, nemohl nikdo tušit, jaké významné a zároveň zajímavé nálezy nás zde v průběhu téměř jednoho roku budou čekat. Z archeolo-gického hlediska to bylo především odkrytí základů kruhové centrály (rotundy) vystavěné z lomového kamene za použití malty, která měla vnitřní průměr 13,5 a venkovní 17,5 metru. Svými rozměry se řadí k největším stavbám svého druhu v Evropě. Také datace objektu, připomínající kostel v závěru 12. století, je přinejmenším pro kolonizaci Novobystřicka z pohledu historiografie mimořádně zajímavá. O to více nás překvapilo, že veškeré tyto informace nechávaly masmédia téměř chladnými. Zato objev z počátku ledna roku 1997 zahýbal nejen Českou republikou, ale o bližší informace byl zájem např. také v Rakousku, Polsku či Maďarsku. Tímto - unikátem - bylo náhodné objevení tajemné dřevěné skříňky ...

Přiznám se, že dodnes s úsměvem vzpomínám na vznik jednoho mého přátelství, které se váže právě k tomuto výzkumu. V lednu roku 1997 se ze zájmu o archeologii a historii svého rodného města přišel do kostela podívat přibližně třicetiletý muž menšího vzrůstu, který se jmenoval Bohuslav Svoboda. Chvíli naslouchal povídání naší odborné komise, pak mi jen tak mezi řečí nabídl pomoc při výzkumu. Upřímně řečeno, měl poměrně dobré znalosti o kostele. Především z něj vyzařoval zájem o věc.

V návaznosti na stavební práce jsme první sondu v položili v jihovýchodním nároží kostela. Díky velkým mrazům jsme však museli výzkum na nějaký čas přerušit. Právě v té době zde dělníci oklepávali staré omítky a zcela náhodně objevili v severním pilíři kostela zazděnou dřevěnou skříňku. Jejich zvědavost byla silnější než skutečnost, že by k tomuto objevu měli být jako první přizváni odborníci. Umím si živě představit jejich zklamání, když po vytažení dvou hřebíků jistících zasunovací víko krabičky objevili “pouze” nějaké seschlé předměty. Bohužel, nám se již asi nikdy nepodaří zjistit, kolik a jakých předmětů zde bylo uložených. Jisté je jen to, že jejich část se někde definitivně ztratila “vyhozená” ve starých omítkách. Jeden “kus” však naštěstí zachránil svým náhodným příchodem do kostela kolega Svoboda. Jak se nám vzápětí podařilo díky archivním materiálům a historické literatuře zjistit, jednalo se o mumifikované lidské srdce šlechtice Adama Pavla Slavaty. To sice bylo původně uloženo v zemi, ale postupem století, neznámo však kdy, bylo i s “pohřební” skříňkou přeneseno do vybudovaného úkrytu v již zmíněném pilíři. Místo bylo zazděno slabou vrstvou z cihel a omít-nuto. Bez označení tohoto přinejmenším pro kostel zajímavého “exponátu”. Nebylo proto těžké na srdce Adama Pavla Slavaty zapomenout.

I když jsme znali přesné datum úmrtí Adama Pavla Slavaty, což bylo 2. července 1657, přesto i vám bude znít zajímavě datum jeho pohřbu. Stalo se tak až 5. srpna 1657, tedy celých 34 dnů po jeho skonu! Jelikož Adam Pavel upřímně miloval svou Novou Bystřici, bylo v té době nejen z jeho těla vyjmuto již zmíněné srdce, ale především ostatky vystaveny za účelem možnosti rozloučení se bystřických obyvatel se svým pánem. Teprve potom byl vypraven honosný průvod, který doprovodil Adama Pavla Slavatu z kostela sv. Petra a Pavla v Nové Bystřici do kostela sv. Kateřiny v Jindřichově Hradci.

Budeme-li se hlouběji zabývat otázkou, proč si Adam Pavel Slavata přál vyjmout své srdce a to nechat uložit v Nové Bystřici, odpověď je poměrně jednoduchá. Z písemných pramenů je bezesporu zřejmé, že si skutečně zamiloval toto - své - město. Rodinná tradice mu sice velela nechat uložit své tělo v J. Hradci, ale to nejcennější co člověk má ponechal v Nové Bystřici. Své srdce. Co však byly ony další “předměty” ve skříňce, které se bohužel nedochovaly? Na základě srovnání s několika málo jinými obdobnými případy se osobně kloním k myšlence, že ve skříňce byla část mozkovny Adama Pavla Slavaty. Vždyť co je člověku po srdci nejpotřeb-nější a nejcennější? Osobně pevně doufám, že se jednou podaří v nám prozatím neznámých archivních dokumentech objevit nějakou konkrétní informaci, která by nám pomohla zodpovědět i tuto otázku.

Asi jen těžko vám dokáži představit to, co jsme dle písemných pramenů považovali za lidské srdce staré 340 let. Mělo přibližně kulatý tvar o velikosti tenisového míčku, které bylo poměrně kompaktní a dá se říci zkamenělé. Jen stěží pouhým okem rozpoznatelné jako srdce. Jelikož jsem však chtěl mít jistotu, rozhodl jsem se požádat o pomoc pana primáře z patolo-gického oddělení nemocnice v J. Hradci MUDr. Karla Pelikána. Navštívil jsem jej kolem poloviny roku 1997 a velmi netrpělivě čekal na jeho odborné vyjádření. Jisté bylo, že i pan primář Pelikán viděl takovýto “předmět” poprvé v životě. Na základě provedené odborné analýzy však nakonec konstatoval, že se z 99% jedná skutečně o lidské srdce. Jelikož v bys-třickém kostele není znám jiný obdobný případ, mohl jsem pak co by archeolog již s klidem v duši dodat, že se skutečně jednalo o srdce Adama Pavla Slavaty.

Možná se teď někteří z vás ptají, jak se mohlo srdce tak strašně “scvrknout”? Vždyť je to poměrně tuhý sval, který se jen tak ničemu nepoddá? I na tyto otázky jsem dostal od MUDr. Pelikána odpověď. S největší pravděpodobností bylo srdce Adama Pavla po vyjmutí z těla vyvařeno ve vodě se solí, zároveň bylo nějaký čas máčeno v lihu. Přesný postup nám není znám. Jisté je však to, že došlo nejen k jeho konzervaci, ale i uzpůsobení k postupnému vysychání a zmenšování se. Důležitou proto byla i dřevěná skříňka a takové místo v kostele, které propouštělo vzduch a umožňovalo srdci postupnou “mumifikaci”. Právě díky této alchymii a především díky osobnímu rozhodnutí Adama Pavla Slavaty má Nová Bystřice raritu, kterou se nemůže pyšnit příliš mnoho měst v České republice.

Když byly v říjnu 1997 dokončeny hlavní opravy v kostele sv. Petra a Pavla, nadešel čas navrácení dřevěné skříňky (kterou nechalo nákladně restaurovat jindřichohradecké probošství) a srdce zpět do stěny tohoto církevního objektu. I když řada masmédií stála o to být přítomna tomuto netradičnímu pietnímu aktu, po domluvě s představiteli církve jsme se jednomyslně rozhodli o zamítnutí jejich žádostí. Přestože byl Adam Pavel Slavata 5. srpna 1657 doprová-zen z N. Bystřice do J. Hradce početnými davy lidí, my jsme se rozhodli pro klidnou a tichou formu, kterou jsme tomuto šlechtici byli za posledních více než deset měsíců rozruchu kolem jeho osoby dlužní. Pravda, namísto koňského spřežení jsme skříňku se srdcem převáželi osobním vozem, ale o to s větší pokorou jsme jí spolu s paní Kovaříkovou z probošství uložili na své původní místo. Vzápětí byla zazděna, a tak je doufám bezpečně uchována pro příští generace.

Navštívíte-li někdy kostel sv. Petra a Pavla v Nové Bystřici, zkuste se alespoň na chvíli vrátit o více než 340 let zpět a vybavit si člověka, který zde z lásky ke svému městu zanechal své srdce. Jmenoval se Adam Pavel Slavata a byl hoden jména svého slavného otce.

EXPEDICE ZWOLLE 2000 (IV. část)

aneb: “mordparta” opět na cestách

První tři dny cesty nám přinesly řadu nových poznatků a terénních nálezů, které byly spojeny s naší dokumentační činností na lokalitách v Darney, Verdunu, Vouziers, Chestres a Terronu. Všechny tyto dosavadní aktivity se týkaly účasti Čechoslováků v I. světové válce, jelikož východ a sever Francie nám tuto možnost v plné míře nabízely. Zcela výjimečným a pro nás všechny nezapomenutelným se stalo setkání s panem starostou města Terron a tamními majiteli domu, ve kterém se v říjnu 1918 nacházelo velitelství 21. střeleckého pluku čs. legií. Všechno však má svůj konec. A tak jsme v pátek 9. června v 15 hodin nasedli do našeho automobilu a vydali se vstříc dalším úkolům expedice.  

První zastávku jsme zvolili dá se říci náhodně. Během cesty nás totiž upoutal monument nedaleko silnice, který obklopovala v uplynulých desetiletích odsloužená francouzská pozem-ní vojenská technika. Tanky a transportéry. Zvědavost nám nedala a vše jsme si detailně prohlédly. Vždyť šlo o lokalitu, o které jsme nenašli žádné informace v odborné literatuře ani v nám dostupných archivních dokumentech. Jmenovala se Chars-de-Assaut a představovala místo prvého nasazení francouzských tanků během I. světové války. Tato událost zde byla doložena nejen již zmíněným monumentem, ale i texty a fotografiemi nalepenými na pane-lech. Já, jako pracovník muzea ,však byl zaujat i tím faktem, že zde nikoho nenapadlo volně přístupné panely nasprejovat nebo přímo zničit. Jiný kraj, jiný mrav …

Naše cesta směřovala k městečku Roucy vzdáleného 17 km od Remeše, se kterým se spojuje tragický příběh jednoho z mála našich válečných letců francouzského nebe. Jmenoval se Jan Hofman a údajně se jeho příbuzenské kořeny dotýkají jindřichohradeckého Strmilova. Byl dobrovolníkem české národnosti. Na počátku války sloužil u 12. družstva 3. čety “Roty Nazdar”, pěchoty cizinecké legie, po zranění a následném vyléčení přešel na vlastní žádost v únoru 1916 k letectvu. Po absolvování náročného jednoročního výcviku se stal stíhacím pilotem u francouzské perutě N. 80, která používala letouny typu Nieuport XVII. V průběhu března 1917 se zúčastnil řady bojových letů, avšak to mu již řecký mytologický převozník Charón připravoval svojí loď k přeplutí Styxu, řeky Mlčení. Dne 18. března 1917 se totiž během vzdušného souboje srazil s německým dvoumístným letounem. Zřítil se nedaleko Roucy, kde také byly uloženy jeho ostatky. Hrob byl údajně obyvateli městečka udržován dlouhé desítky let. Nám se podařilo získat fotografii z roku 1928 a rozhodli se proto provést dokumentaci v roce 2000. Zajímalo nás srovnání po 72 letech.

Do Roucy jsme dojeli kolem 16,30 hodiny. Zastavili jsme na náměstí a začali se shánět po informacích o místních hřbitovech. Pro nás již běžná rutina, ale pro náhodně oslovené obyvatele skutečnost asi dost překvapující. Vždyť kdo zde čekal, že do “nějakého” městečka Roucy přijede z Čech osm lidí a ke všemu se místo po zdejších architektonických skvostech shání po hřbitovu s “nějakým” hrobem pilota z I. světové války! Zeptali jsme se snad deseti lidí. Nikdo však o našem Hofmanovi nic nevěděl. Až po dobré půlhodině jsme konečně získali potřebné informace. Odjeli jsme doporučeným směrem a skutečně hřbitov našli. Plni optimismu jsme se vydali hledat hrob, který tam někde jistě musí být! S odstupem času mohu říci, že onen roucký hřbitov znám stále snad do nejmenšího detailu. Prošli jsme jej totiž nespočetněkrát křížem krážem, ale bez výsledku. Naší poslední nadějí bylo srovnání staré fotografie a současného stavu. Hlavním orientačním bodem byl středně vzrostlý kaštan, který kryl a tím pádem i byl součástí hrobu Jana Hofmana, zároveň nedaleká hřbitovní zeď. Odpovídající strom i zeď jsme našli. Hrob, původně ohraničený drobnou dřevěnou konstruk-cí, zde však již nebyl. Bohužel se nám nepodařilo zjistit proč a odkdy. Byli jsme si ale vědomi, že i toto negativní zjištění je pro současnou historiografii přínosem.

Když jsme po zdlouhavých peripetiích v Roucy opět nasedli do automobilu, na každém z nás byla viditelně znát únava i jakási lítost nad faktem, že místní obyvatelé nedokázali hrob našeho letce zachovat. Nálada v osádce nebyla nejlepší. Právě v tento čas a zcela trefně však vzpomněl kolega Jarda, jak udiveně na nás vždy všichni koukali, že jsme se až z České republiky přijeli podívat na jejich hřbitov. V tom okamžiku se naše nálada obrátila k lepšímu. Nakonec to rozštípnul ještě kolega Vláďa “Vojta”, který pronesl pro nás dnes již památnou větu: “Pánové, vždyť my těm Frantíkům musíme připa-dat jako mordparta na cestách!”. A tento slogan nám vydržel až do samotného konce expedice.

Protože jsem se zmínil o únavě kolektivu, musím také nastínit, jaké na každé z expedic uplatňujeme čas od času “léčebné metody”. Po návštěvě nespočtu památníků, hřbitovů a bojišť vždy zařazujeme jakousi “duševní očistu” v podobě zastávky na válečné lokalitě, která je mimo jiné spojena s nějakým architektonickým (nejčastěji církevním) skvostem. Tak tomu bylo dříve v Lurdách, St. Michel, Chartres či Canterbury. Během “Expedice Zwolle” to byla Remeš (Reims). Ležela přímo na naší trase ve směru k Paříži a právě z této lokality jsme vlastnili řadu zajímavých snímků z konce prvoválečného období. Samotné město bylo značně poškozeno během obou světových válek. Jistou zajímavostí je, že právě zde byla 7. května 1945 podepsána kapitulace Německa. Nás však nejvíce přitahovala gotická katedrála Notre-Dame z 13. století. Ta je typická svými vysokými věžemi a bohatě zdobeným průčelím se třemi portály. Během několika století se stala místem korunovace řady francouzských králů. Jedním z nejznáměj-ších byl Karel VII., kterému roku 1429 pomohla k získání koruny vesnická dívka Jana z Arku (1412 - 1431), známá spíše jako “Panna orleánská”. Jistě také proto je na čestném místě nedaleko katedrály umístěna její bronzová socha na koni. Na odpočinek jsme stanovili čas jedné hodiny. Každý ji mohl využít zcela individuálně. Pravda, potkávali jsme se náhodně, ale všichni jsme rozjímali uzavřeni sami do sebe. Když jsme se pak opět setkali před katedrálou, dlouho nikdo na sobě nedával znát své pocity. Teprve až v autě jsme se rozpovídali a zároveň shodli, že právě tato zastávka pro nás byla mimořádně potřebná.

Bylo již velmi pozdní odpoledne a naším cílem bylo dostat se až na jihovýchod Paříže k letišti La Ferté Alais. Zde se totiž následný den měla konat velká letecká show historických letounů, zároveň setkání letecko-historických klubů. Čekalo nás ujet přibližně 200 km, především však najít toto nám neznámé místo. Chtěli jsme se tak ušetřit případných zmatků v souvislosti s očekávaným přívalem ostatních leteckých fandů.

Se zastávkou na večeři a menším nočním blouděním v okolí Paříže, které bylo způsobeno naprosto nedostatečným značením místa akce, jsme se kolem půlnoci dostali až k hlavnímu vjezdu na letiště. V tento čas již bylo vše pečlivě uzamčeno a ke všemu začalo doslova lít jako z konve. Místa na parkování byla uzavřena páskami a hlídána městskou policií. Chvíli jsme se s kolegy dohadovali co dál a nakonec se rozhodli zkusit štěstí u policistů. Spolu s Mírou “Sendym” jsme se navlékli do nepromokavých bund, nasadili naší klubovou “leteckou” čepici a vyrazili. Po pár metrech jsme došli k jejich služebnímu vozu, ve kterém klimbala dvou-členná osádka uniformovaných mužů. Zaklepal jsem na okno a čekal na jejich reakci. Naštěstí se mi je nepodařilo vylekat a naopak byli velmi ochotni rozhovoru. Problém byl však v tom, že na nás spustili francouzsky a já zase anglicky. I přes tento handicap jsme našli poměrně rychle společný jazyk. Tím se stala ruština! Jak totiž z našeho krátkého úvodního rozhovoru vyplynulo, jedním z policistů byl bývalý voják ruské armády, rodák z Moskvy, který byl od roku 1994 ve francouzské cizinecké legi a místo návratu do vlasti se rozhodl sloužit ve Francii u městské policie. Příjemným zjištěním bylo, že znal docela dobře Českou republiku. Chvíli jsme si povídali o naší expedici. Sympatické bylo i to, že náš známý vše podstatné překládal kolegovi do francouzštiny, a tak mezi námi nebylo žádné tajemství. Až po dlouhých minutách rozhovoru jsme se opět dostali k podstatě naší žádosti ohledně možnosti zaparkování a neru-šeného přenocování. Když se muži zákona začali mezi sebou dohadovat, na chvíli jsme se s Mírou omluvili a vydali za našimi kolegy do automobilu. Zde zavládla všeobecná zvěda-vost. V rychlosti jsme jim vše vysvětlili a já se chystal k návratu za policisty. Než se tak stalo, dal mi Pavel do ruky tři pravá česká plechovková piva a správně mě motivoval: “To máš proto, aby se Ti lépe jednalo”. A měl pravdu. Již po chvíli jsem opět zaklepal na sklo služebního auta s majáčkem a dal každému jedno pivo. Připili jsme si na zdraví, ale pak již dal “ruský” policista z pozice své pravomoci souhlas k zaparkování naší “Barči” na nedaleké bílou páskou orámované travnaté ploše. Bylo vyhráno! Dokonce jsme zde směli nechat náš vůz po celý příští den. Až ráno jsme během cesty na letiště zjistili, že nám naši známí ušetřili za parkování 300 franků (asi 1775 Kč).

I když veškerá předcházející jednání dopadla mimořádně dobře, zbytek noci pro nás nebyl z nejpříjemnějších. Stálý hustý déšť nám totiž znemožňoval rozložení ležení a spánek pod širým nebem. Nezbylo proto, než se “uložit” v kompletním osmičlenném týmu v našem automobilu. Asi si všichni dovedete představit, jak jsme ráno vypadali. Pomačkaní, otlačení, rozmrzelí, upachtění a kdo ví co ještě. Také naše osobní hygiena utrpěla, jelikož jsme se neměli kde umýt. Snad jediným potěšitelným zjištěním bylo, že s rozbřeskem slunce přestalo pršet. A tak jsme vydatně posnídali, sbalili si nejnutnější věci pro příštích deset hodin, přibalili propagační materiály o našem městě a vy-dali se na letiště. Pravda, trochu nás hned u vchodu překvapili prodejci vstupenek, jelikož oproti v českém tisku avizovaným 100 frankům stála vstupenka o 40 franků více (celkem 819 Kč). Nikdo z nás však ani na minutu nezaváhal. Vždyť světoznámý letecký den v La Ferté Alais a současně účast na setkání letecko-historických klubů byly naším dlouholetým snem.

Jsou zprávy, které nás zastihnou nepřipravené, bolestivě překvapí a přinutí k zastavení a zamyšlení.

K takové smutné události patřil nečekaný odchod pana ing. Josefa Edera. Rozloučili jsme se s ním ve čtvrtek 5. 4. 2001 v kapli sv. Maří Magdaleny.

Hodně bylo o ing. Ederovi již řečeno a napsáno, o jeho pracovitosti, životní energii, přímém přístupu k problémům, o citlivém přístupu k přírodě a k lidem. Co ještě vzpomenout navíc?

Rád si vzpomínám na spolupráci s ing. Ederem ještě před rokem 1989 na bývalém pracovišti v Agropodniku, v organizaci Ochránců přírody v J. Hradci, ale i na kontakty v osobním životě. Na živé diskuze o různých problémech kolem nás, o stromech, zahradě. Nebylo rady, kterou by Josef Eder ochotně neposkytl každému zahrádkáři. Jeho roubované podnože rostou mnohému z nás na zahrádce, podle jeho rad jsme vysazovali, ošetřovali a šlechtili ovocné stromy, zkoumali proč najednou odumírají olše ve volné přírodě, přesazovali vstavače z ohrožených lokalit, společně pořádali výpravy za přírodou Jindřichohradecka. Věhlasné byly jeho houbařské znalosti, které se šarmem a vehemencí jemu vlastní, předával našim dětem každý podzim při setkáních spolupracovníků na chatkách u Ratmírovského rybníka. Nejednou nás ohromil svou houbařskou intuicí, když například u zastávky městské dopravy, před zraky udivených čekajících, posbíral krásně urostlé křemenáče.

Po komunálních volbách v roce 1990 byl zvolen prvním porevolučním starostou města. Byla to doba nadšení a euforie, ale i obrovského nasazení s minimem potřebných zkušeností, plná osobního odříkání a vyhrocených konfliktních situací. Za jeho starostování se v podstatě zřizoval nový úřad města, vznikaly nové odbory - bytový, investiční, útvar architekta města. Přebírala se správa bytového fondu od OBP, rušily se bývalé komunální služby, pohřební a technické služby a zároveň probíhala jejich privatizace. Vztah k životnímu prostředí města prokázal hned svou první velkou akcí ve funkci, a to odbahněním a ozdravěním rybníku Vajgar s použitím k tomu účelu vytvořené nové technologie.

Následovala celá řada dalších aktivit ve městě u jejichž zrodu ing. Eder stál. Proběhla na př. kompletní rekonstrukce zádlažby nám. Míru, dostavěl se plavecký bazén, zrekonstruovala a přestavěla se základní umělecká škola, vystavělo se patrové parkoviště za městským úřadem. Za nové skladiště u Žižkových kasáren město tehdy převzalo od armády objekt Jezuitské koleje. Jako starosta aktivně pomáhal při významné události pro J. Hradec, založení fakulty Jihočeské univerzity ve městě.

V té době se také začalo pracovat na novém územním plánu města, založena byla městská policie, navazovaly se první partnerské vztahy se švýcarským Steffisburgem a německým Neckargemündem. Nezapomínal přitom ani na zdánlivě méně významné akce, jako byla příprava rekonstrukce a zpevnění Vajgarského ostrova, úprava a obnova parku, výsadba živého plotu podél místní komunikace na nábřeží. Výsadba stromů a živých plotů pochází v mnoha případech ze sazenic, které pro město osobně předpěstoval na své zahrádce.

Také po skončení volebního období nepřestal působit ve prospěch města, jako člen městské rady a městského zastupitelstva. Aktivně pracoval ve spolku Přátelé starého Jindřichova Hradce, a to později jako jeho předseda, nepřetržitě od založení pracoval v základní organizaci Českého svazu ochránců přírody a ve svazu zahrádkářů.

Jeho zájmy byly všestranné a hradečáci se s ním mohli setkávat na většině společenských událostí, na koncertech, vernisážích a sportovních akcích.

Významná osobnost města, bývalý starosta, kolega a kamarád ing. Josef Eder odešel, v naší mysli a v paměti Jindřichova Hradce však zůstane trvale.

Ing. Jaroslav Srnka

Maminky na mateřské dovolené, přijďte se svými dětmi do MC KLÍČEK.

S sebou přineste přezůvky, svačinku, dobrou náladu, chuť poznávat nové lidi a chuť zapojit

se do dění mateřského centra.

8. MŠ pod gymnáziem, informace na tel.: 0331/324792 večer

Program na květen 2001 Provozní doba: út, st, čt, 9.00 - 11.00

1. a 8. 5. - zavřeno

17. 5. - 10.00 Beseda s ředitelkou úřadu práce Ing. Stanislavou Zemanovou

31. 5. - Výlet vlakem do ZOO Jihlava